O původu bridže
Když jsem se v sedmdesátých letech učil hrát bridž, bývalo v některých tehdejších učebnicích občas napsáno, že název hry je odvozen ze staré ruské hry birič. Bral jsem to značně na lehkou váhu, protože jsem si ještě dobře pamatoval, jak jsme se v základní škole učili, že první parní stroj vynalezl Polzunov a první žárovku Lodygin.
Časem jsem s překvapením zjistil, že Lodygin opravdu existoval a opravdu na půl hodiny v roce 1872 v Petrohradě svou žárovku rozsvítil. Tedy 6 let před Edisonem. A ne jen to, byl také od roku 1890 vlastníkem USA patentu na žárovku s molybdenovým vláknem. Ale také jsem zjistil, že pracoval v USA u Westighause, kde byl autorem ještě dalších vynálezů v oblasti tavení kovů a že v Americe vybudoval továrnu na výrobu žárovek s kovovým vláknem. Jenže Edison zavedl do praxe opravdu použitelné žárovky a ty jeho první měly brzy životnost až 300 hodin. A co se týče prvenství, již o 30 let dříve v roce 1841 si dal Francouz Fréderic de Moleyns patentovat první žárovku, v níž použil tenký platinový plátek. A na tom výše zmíněném parním stroji by asi nesl první zásluhy Heron Alexandrijský někdy před dvěma tisíci lety.
Podobné je to i s vznikem moderního bridže. Už brzy po roce 1500 se v Anglii, začala hrát karetní hra whist, která se rozšířila po celé Evropě a posléze i do Ameriky. Ve whistu se nedražilo a žádný list se nevykládal na stůl. V indických posádkách anglické armády pak vznikl dummy whist, prý z důvodů, že čtvrtý důstojník nebyl vždy k dispozici. Teprve na konci 19. století byly do whistu zavedeny další změny jako dražba a jiný způsob počítání výsledků. A právě tyto změny se považují za počátek dnešního bridže.
Kupodivu slovanský počátek moderního bridže se neodvozuje ze sovětské propagandy, ale z knížky o biriči neboli ruském whistu vydané Johnem Collinsonem v roce 1886. Nedávno se dokonce našel ještě starší dokument vídeňského autora Christiana Vanderheida z roku 1869 „Gründlicher Selbstunterricht zur Erlernung des Jarolasch oder das russische Whist“, kde popisovaný jarolaš již nese většinu znaků moderního bridže, jako je hraní s tichým hráčem, hraní v beztrumfech, prémie za hry a slemy, kontrování i rekontrování a skórování nad i pod čárou. Francouz Thierry Depaulis a Holanďan Jac Fuchs se dokonce zmiňují o knížce tištěné v Moskvě v roce 1848, která popisuje hru whist-preference, nazývanou také jarolaš. Ale sama tato knížka k dispozici není.
Takže je docela možné, že vývoj šel cestou: whist – whist-preference – jarolaš – birič – bridž. Ale také je možné, jak to u většiny velkých objevů bývá, že doba nazrála a na mnoha místech se mnoho hlav zabývalo podobnými myšlenkami, které se vzájemně ovlivňovaly. A výsledkem je dnešní forma hry bridž.
|